V Jilemnici nastudovali „Havla“

Divadlo v Roztocké v Jilemnici nastudovalo a v březnové premiéře uvedlo méně známou hru Václava Havla Ztížená možnost soustředění. Skupina osmi herců pod vedením Lucie Václové ji začala připravovat již v září 2020, ale druhá vlna pandemie zkoušení přerušila. V roli hlavního hrdiny Eduarda Humla se představil Petr Křivinka. Právě s Luckou (LV) a Petrem (PK) je vedený rozhovor pro Divadelník.cz. Prozradí, jak se zkouší absurdní drama, jak vypadají on-line schůzky a zda se všichni herci orientují v retrospekci.

---

Hra z roku 1969

Hra Ztížená možnost soustředění měla premiéru v roce 1969, což si ani jeden z vás nemůže pamatovat?

LV: Skutečně, hra byla napsaná v roce 1968. To jsem zřejmě byla nějaká hodně vzdálená nehmotná entita. Ale kdo ví, možná už tenkrát jsem se rozhodla, že se kvůli této hře zhmotním a uvedu ji u nás v Jilemnici.

PK: I já jsem měl v roce 1969 úplně jiné starosti. Havla jsem neznal. Zaregistroval jsem ho až o mnoho let později v tom známém novinovém útržku. Dědeček mi ukazoval, že má pan Vaněk narozeniny.

Ale portrét pana prezidenta Havla pak jistě visel ve škole?

PK: To ano. Taky jsme zvonili klíči. Ani jsem nevěděl, kvůli čemu zvoním, jen jsme měli volno ve škole, tak jsme řvali na náměstí. Tam jsem tenkrát byl do počtu. To je jako v divadle. Lucka tenkrát potřebovala statistu, no a já byl zrovna k dispozici.

Režisérka zve herce na pivo

Je pravda, že soubor v Jilemnici se vždycky skládal tak nějak sám?

PK: Ano, tady v Jilemnici je to normální. Jdete na nákup, cestou dostanete roli. Ten, kdo vás oslovil, vám pak nosí nákupy až domů.

LV: Pojďme to stáhnout k tomu Havlovi. Když potřebuji herce do nové hry, tak ho beru do hospody. Pozvu ho na pivo a na tom pivu vysvětlím, o co jde, co budeme potřebovat a co můžeme nabídnout. To přeci dělal i Havel. Ten všechny státníky bral do hospody na pivo, protože si je chtěl trochu uvolnit a pak s nimi mohl lépe diskutovat. U Petra jsem ale tvrdě narazila, protože on si v té hospodě dal vodu! I tak ale nakonec na nabídku role kývl.

Proč Havel?

Lucko, otázka, kterou asi čekáš. Proč Havel?

LV: Havel rezonuje. Rezonuje v nás stále jako politik a pro mě rezonuje i jako dramatik. Přiznám se ale, že hra Ztížená možnost soustředění mě oslovila bez ohledu na to, kdo ji napsal. To, že ji napsal Havel, byla přidaná hodnota. Věděla jsem sice, že můžeme u „běžného“ diváka narazit na strach a odsouzení, že na nás nepůjde, protože „nerozumí Havlovým hrám“. To je ale potřeba změnit, je nutné se Havla nebát a myslím, že by to přes tuto hru mohlo jít.

Petře, o čem je hra Ztížená možnost soustředění?

PK: Když mi Lucka dala scénář a já si ho přečetl, tak mě to chytlo a bavilo. Nemám moc rád prvoplánové komedie, kdy se musí všichni na první dobu začít smát. „Možnost“ má vztahové roviny, bavila mě ta retrospektiva, kdy si vše musí divák skládat v hlavě sám. Pro mě to bylo o pozornosti, o vtipných dialozích.  Co se týká vztahů, je to nadčasová věc.

Láska na první pohled

Lucko, všichni ze školy znají Audienci, Zahradní slavnost, možná pak Odcházení. Jak Ty jsi přišla na Ztíženou možnost soustředění?

LV: Divadlo je naším velkým koníčkem, takže divadlo nejen děláme, ale taky ho studujeme, hledáme, diskutujeme o něm, čteme hry, zajímáme se o jiné soubory, rozhlížíme se kolem sebe. Na ČT Art jsem viděla záznam Ztížené možnosti soustředění z Divadla Na Zábradlí. To bylo první setkání s hrou a dá se říct, že to byla láska na první pohled.

Takže jsi začala pátrat po scénáři?

LV: Když jsem hru viděla poprvé, zůstala mi pusa otevřená. Několik dnů jsem nad tím přemýšlela a říkala si, že to musím vidět znovu a vědět, o čem to vlastně bylo. Mně se to skládalo pomalu. Od agentury jsem si nechala poslat scénář a znovu se několikrát podívala na ten záznam, který je pro mě fascinující.

Když jsi začala přemýšlet, že Ztíženou možnost soustředění nastuduješ, viděla jsi už Petra jako hlavního představitele?

LV: Ne, to jsem Petra ještě vůbec neznala. Je to hra, kterou jsem měla dlouhá léta v pomyslném režisérském šuplíku, ale neměla jsem do ní konkrétní herce. To, že jsem po ní sáhla po Donaha!, byla souhra okolností. Měla jsem lidi, výborné představitele jednotlivých rolí, byla nálada, byl čas a byl prostor.

Textová výzva a překročení hranic

Petře, souzníš s hlavní postavou?

PK: Hm, muž přemítající o teoretickém světě, kterému jeho váhavost a nerozhodnost komplikuje život? Snad. Možná mi byla „Možnost“ od začátku sympatická právě proto, že mě donutila udělat krok mimo mou komfortní zónu. V běžném životě nastávají podobné situace, člověk si najde srovnání. Vždy ale musíte překročit nějakou hranici. V Donaha! je tou hranicí svléknutí na pódiu. U Havla to pro mě byla výzva textová, jestli si na to jeviště vůbec troufneme jít.

Ztratil ses při čtení textu, nebo jsi přesně věděl, jak se děj vyvíjí? Na mysli mám celý propracovaný systém, časonávraty, divadelní střihy atd.?

PK: Navzájem jsme se hledali docela dlouho. Jednotlivé postavy jsme si museli rozstříhat, říct si, o co přesně které postavě jde, a pak je znovu slepit. Ne pro každého je ten systém správný, ale mně pomohlo, že jsem si ten text seřadil, jak je chronologicky.

Jedno kafe s dramaturgyní

Lucko, měli jste dramaturga?

LV: Měla jsem jedno kafe s Petrou Richter Kohutovou. Tímto jí děkuji za její rychlost, preciznost, připravenost, nezištnost a naprostou ochotu být kdykoli k dispozici. Já potřebovala nakopnout. Havel byl pro mě velká výzva a zodpovědnost. Absurdní drama jsem nikdy nedělala, přesto mě vzrušovalo to zkusit. Potřebovala jsem seznámit s danou problematikou, abychom to dělali dobře. Petra mi dala do ruky štos papírů, kde byly nakopírované výňatky z různých knížek Havlových či o Havlovi, které se hry dotýkaly, nebo napovídaly, jak ji hrát. Byly tam i útržky z korespondence, kde o svých hrách psal, především své ženě Olze. Petra nám telegrafickým způsobem poskytla náruč plnou tipů a rad, které to celé spustily.

Zkoušet a hrát absurdní drama

Ve všech anotacích se píše, že se jedná o absurdní drama. Zkoušeli jste absurdní drama a šli jste před diváky s absurdním dramatem?

LV: Tak to je moc pěkná otázka. Já myslím, že jsme skutečně „zkoušeli zkoušet“ absurdní drama. Věřím, že i přes zdánlivě komické situace z oblasti mezilidských vztahů či vědy a techniky vyplouvá nakonec ven celkové mrazivé sdělení nefunkčnosti lidské komunikace a točení se v kruhu, ze kterého není cesty ven, což je hlavním principem absurdního dramatu. Nicméně přiznám, že během zkoušení zaznělo od někoho z herců „Baví mě to, ale vlastně to celé nechápu.“ Tedy celkové resumé je asi takové – zkoušeli jsme hru, která nás bavila, bez ohledu na absurdní drama.

Petře, diváci si většinou úspěch představení spojují s hlavním představitelem. Cítíš to taky tak?

PK: Myslím, že to tak nefunguje.

LV: Petr je zbytečně skromný.

PK: Já se rdím. Byla to práce všech. Kdyby tam nebyli ostatní a nedělali i tu všechnu práci kolem, tak já s tím nic nezmůžu a nic to neznamená. Jsem rád, že to takhle dopadlo a že jsem to nezkazil. Premiéra dopadla k naší spokojenosti a uvidíme, co bude dál.

Diváci z premiéry neodešli

Byl jsem na premiéře, takže vím, že zněla samá chvála.

LV: Po premiéře mi spadl obrovský kámen ze srdce. Vůbec jsem netušila, jaká může přijít odezva. Jasně, že tam sedí rodina a přátelé, ti nás vždy poplácají po zádech, ale tady opravdu nevíš. Já se i bála, že diváci budou uražení, že je taháme za nos, že se to nedá pochopit, že je to přeházené časově a o přestávce odejdou. To se naštěstí nestalo, protože jsme přestávku nedali (smích).

Přemýšleli jste, že by hře slušel komornější prostor?

LV: Od začátku jsme hru chtěli dělat jako takové undergroundové divadlo, moc jsem ji chtěla hrát v komorních prostorech. Jenomže postupně z toho vylézalo, že ve hře jsou strašně důležité dveře. To mi potvrdila i dramaturgyně, že dveře jsou podmínka. Jedny se zavřou, druhé se otevřou. Jedna postava odchází, druhá přichází a dveře jsou nutné. Tím se veškerý komorní prostor, jako jsou malé scény, galerie, půdy a podobně, zamítá, protože naše scéna s dveřmi je příliš velká a je nutné ji přivrtat k podlaze.

Takže se z pohledu stavby scény jedná o výpravnou záležitost?

LV: Ano, vskutku, scéna v této hře je přesně autorem předepsána a nelze ji nijak ošidit.  Naše výpravné provedení bylo vytvořeno naším úžasným technikem Čestmírem Bláhou už pro předchozí inscenaci tak, že se vejde jen do jedné běžné káry za auto.

Autorská hudba k inscenaci

Prozraď nám, jak to bylo s hudbou k inscenaci?

LV: Hudbu máme autorskou a jsem na to velmi pyšná. Má zajímavý příběh. Složil a nahrál ji po přečtení scénáře náš poměrně nový kolega, skvělý muzikant a ajťák Jirka Markalous. Pak se zkoušelo. Když se blížila premiéra a Jirka se přišel podívat na zkoušku, na ten živý proces, rozhodl se, že hudbu musí úplně předělat. Do druhého dne, přes noc, složil jinou muziku, která zněla jako z antického dramatu. Napřed mě dost šokovala. Když jsme ji ale pustili ke hře, fungovala výborně. Hudba je u Ztížené možnosti jedním z hlavních ukazatelů a nápověd, co vlastně hrajeme.

PK: Lucka zmínila Jirku, já ještě zmíním Kubu Ježka. Ten nám pomohl vytvořit robota Puzuka, zprovoznit obrazovku, zkompletovat obrazové i zvukové efekty. Kuba dělal i fotky na generálce. Ale poděkování patří všem za veškerou tu mravenčí práci.

Ze zkoušek by měl Havel radost

Petře, jak jste zkoušeli? Bylo to během korony, začínalo se na několikrát, že?

PK: Když začal covid, tak u nás vše na dlouhou dobu usnulo. Pak přišel nápad, že čtené mohou být on-line. A jakmile to šlo, tak jsme se po skupinkách scházeli v bytech. Z toho by měl, myslím, Havel radost. Premiéra měla být v březnu, ale o dva roky dříve. Říkal jsem si, že já musím umět text jako první, protože když ho tam člověk má tolik, musí být zodpovědný k ostatním, aby je nebrzdil. Vše jsem ale během chvíle zapomněl, tak jsem se ho učil dvakrát.

Plánujete nějaké štace?

PK: Doma v Jilemnici, hrajeme opět 13. října. Do Rokytnice bychom měli jet 19. listopadu. Zájem projevila i Poniklá, ale přesný termín ještě nepadnul. 

Přehlídky 2023

A co přehlídkový život?

LV: Přehlídky příští rok budou pro nás hodně zajímavé. Chceme určitě vyrazit s Donaha! a se Ztíženou možností. Ale možná, že tím nekončíme. Pokud vše dobře dopadne, tak naše mladá kolegyně Anička Buřičová, která napsala a zrežírovala svou hru Taky tě nenávidím, bude mít 18. září premiéru. A aby toho nebylo málo, začala se zkoušet zbrusu nová hra, Kuřačky a spasitelky od české autorky Anny Saavedry. Tu právě zkouší můj manžel Tomáš a jeho parta. Ještě se o tom poradíme, ale hry zřejmě rozložíme mezi přehlídky v Lomnici nad Popelkou a Červeném Kostelci.

Děkuji za rozhovor i zážitek a i nadále držím palce.

LV: My děkujeme. A všechny čtenáře zveme na některé naše představení, například 13. října v Jilemnici.

Ztížená možnost soustředění, anotace, zdroj Dilia.cz
Vědecký pracovník Eduard Huml kličkuje mezi požadavky své manželky a milenky: oběma slibuje, že „to“ „s tou druhou“ při nejbližší příležitosti skoncuje – a zároveň se bezúspěšně pokouší o svou sekretářku Blanku, která podle jeho diktátu zapisuje jeho nové dílo: skripta na téma lidské štěstí. Do jeho bytu vtrhnou sociologové s novým vynálezem, jakýmsi prototypem počítače (hra vznikla v roce 1968) jménem „puzuk“, jenž má analýzou jedné lidské individuality dojít k obecnějším závěrům. Potíž je v tom, že se jedná o tak citlivý a rozmarný přístroj, že se jej v Humlově bytě vůbec nepodaří uvést do smysluplného chodu. Spíše se zdá, že Humlova domácnost i Huml sám se začínají podobat zaseknutému počítači.

Webové stránky Divadla v Roztocké Jilemnice

Jak s divadlem začínal Tomáš Václa

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!