Zač je toho Loket – nejen v kulturním domě Dvorana

Kulturní dům Dvorana je nejnověji otevřeným kulturním stánkem v západních Čechách, činnost započal 1. ledna 2022 jako příspěvková organizace města Loket. V malebném městečku v okrese Sokolov, rozkládajícím se v meandru Ohře, čítajícím mírně přes tři tisíce obyvatel a do této chvíle známém především svou dominantou, gotickým hradem z 12. století, stojí budova Dvorany doslova pár kroků od náměstí, jakoby ve stínu místní radnice. Původně se Dvorana otevřela za účelem kulturně-pedagogickým již v roce 1895 a fungovala po větší část dvacátého století, ještě v osmdesátkách žila bohatým kulturním životem. Po zprivatizování řadu let chátrala, v roce 2002 ji město odkoupilo od soukromého vlastníka a zrekonstruovalo (na YouTube je moc pěkný sběrný dokument o rekonstrukci Dvorany, která proběhla 2016-2021). A nyní se hlásí o slovo jako důstojné loketské kulturní centrum. 

Loket je vůbec nadprůměrně kulturním městem. Na hradě jsou mj. oblíbené noční prohlídky Pouličního divadla Viktora Braunreitera. V místním amfiteátru se hrávají představení Letních shakespearovských slavností či operní představení. V centru je několik tematických muzeí, Galerie cafe Jitky Hlavsové (místo konání minikoncertů, slam poetry, keramických kursů či výstav) a městská knihovna (nebývale aktivní centrum undergroundové kultury, v němž se kromě minikoncertů, promítání artových filmů, besed a autorských a scénických čtení konají třeba světové premiéry loketského bizarního, černohumorného a dekadentního seskupení Hellbogen). (Program najdete na webu Lokte.)

V Lokti to zkrátka žije

Kulturní dům Dvorana má tak před sebou nelehký úkol: najít svoji tvář a své místo mezi zavedenými organizacemi, které kulturní vyžití nabízejí již několik let. Nejen o tom jsem si povídala se dvěma sympatickými dámami: ředitelkou Dvorany Mgr. Michaelou Matuchovou a produkční Helenou Rausovou.

Michaela Matuchová, ředitelka loketské Dvorany, žije v Karlových Varech. Mnoho let se pohybovala v komerční oblasti, pracovala v korporátu pro firmy z Karlovarska, má výrazné zkušenosti z oblasti komunikace a produkce. 

Helena Rausová pochází z Horního Slavkova a mnoho let pracovala v bance. Posledních 8 let cestovala „kolem světa“. Práce produkční v loketské Dvoraně je novou výzvou po návratu.

Quo vadis, Dvorano?

Takže jaká je ambice? K čemu bude Dvorana sloužit? 

MM: Tím, že Dvorana disponuje několika menšími sály, konkrétně konferenčním sálem a salónkem, a hlavně velkým společenským sálem, je primárně určena k pořádání kulturních akcí. Není přesně dáno, oč má jít, a tak chceme nabídnout co nejširší spektrum kulturního vyžití – divadelní představení, koncerty populární, folkové, jazzové i vážné hudby, přednášky… Již v této chvíli dáváme prostor Základní umělecké škole, která zde, přímo v budově, začala působit. Pořádá koncerty, přehrávky, absolventské práce a podobně. Nebráníme se spolupráci s místními spolky, čekáme, až ony samy iniciují jednání o eventuální spolupráci. Takže chceme vycházet vstříc především místním a uspokojovat jejich potřeby a zájmy.

HR: Doplnila bych, že plánujeme koupi projektoru a plátna, takže by se zde mohla konat promítání. V Lokti kino není, občas uvádějí zajímavé, především artové filmy v knihovně, ale narážejí na malou kapacitu. A my bychom rádi uváděli spíše filmy aktuální.

Jaká je domluva například s hradem a s knihovnou? Což jsou dva beze sporu tradiční nositelé kultury v Lokti. 

MM: Hrad je památkou, která slouží především externím návštěvníkům Lokte, těží z turistického ruchu. Na hrad jsou zváni i místní obyvatelé, ale těžko jim může nabídnout něco, co ještě neznají. V tom bychom mohli mít výhodu.

HR: Knihovna má omezenou kapacitu. Vejde se tam maximálně padesát diváků, a ti se orientují spíše na alternativní umění.

MM: Myslím, že to máme hezky rozdělené a nepolezeme si navzájem do zelí. Spíše se budeme doplňovat.

Dvorana v nejbližší době

Co máte v plánu v nejbližší době? V programu mě zaujal jazzový festival…  

MM: Chceme obnovit Loketské jazzové jaro, které má velkou tradici – začínalo právě zde ve Dvoraně v roce 1981. Je to něco, co sem nesporně patří. Jinak jsme ale nová organizace. Nově se rozbíháme, začínáme takříkajíc na zelené louce a tradic, které bychom mohli rozvíjet nebo na ně navazovat, moc nemáme. Musíme vybudovat všechno samy. To je ale velká výzva naší kreativitě. A také zvědavosti – co je možné vyzkoušet, co je možné zde pořádat, co bude diváky a návštěvníky zajímat… a jakou novou tradici se nám podaří založit.

Dvorana je památkově chráněný objekt

… což bývá problém. Jen opravdu osvícený památkář si uvědomuje, že zakonzervovat budovu, v níž se má něco dít, je kontraproduktivní. Své vědí soubory, které působí třeba v historických budovách… (více ve článku k památkám Lokte).

Do jaké míry je fakt, že je Dvorana od roku 2015 kulturní památkou, výhodou – či nevýhodou? 

MM: Výhodou je, že jde o architektonický skvost na první pohled. Je to nádherně zrekonstruovaná budova, aktuálně skutečná chlouba města.

HR: Jsme potěšeni reakcemi těch, kteří do Dvorany chodili před třiceti lety – říkají, že ta obnova je výborně udělaná, že mají pocit, jako by Dvoraně byl doslova vdechnut nový život… To nás samozřejmě těší.

MM: Na druhé straně to přináší komplikace ze stavebního hlediska. Třeba v začlenění nových technologií; ty musíme začlenit do toho, co se kdysi naplánovalo a postavilo v 19. století, do toho, co už stojí a je hotovo. Původním plánům odpovídá velikost jeviště, kapacita sálu, velikost balkónu, ale třeba i způsob vytápění budovy, řešení rozvodů, výtahy atd.

HR: Když se něco staví na zelené louce, můžete si to přizpůsobit aktuální situaci, technologiím a vymoženostem nové doby, což samozřejmě tato historická budova moc neumožňuje.

Dá se reálně počítat třeba s doplněním světelného parku nebo pořízením zvukové aparatury? 

HR: Máme zde teď jakýsi základ, na který chceme nabalovat další vylepšení.

MM: Víme, že technologie jdou dopředu nebývalým tempem. Doufáme, že díky dalším dotacím či příspěvkům se nám podaří doplnit vše potřebné a dozařídit sál tak, aby byl využitelný na mnoho způsobů. A také aby byl co nejmodernější. 

HR: Na druhé straně – Dvorana měla charakter kulturního stánku vždycky – takže památkáři jsou docela shovívaví. Uvědomují si, že nelze ponechat její starobylý ráz bez ohledu na současné potřeby, bez ohledu na to, co je třeba pořídit, aby se tady mohly konat kulturní akce v co největší kvalitě.

Dvorana jako prostor pro amatérské divadlo

Dvorana měla svého času vlastní amatérský divadelní soubor. Ten vznikl přesně před čtyřiceti lety a jmenoval se Divadlo na podlaze. Vedli ho Jaroslav Chaloupka a Ladislav Vachrlon, spolu s dalšími uvedli do roku 1988 téměř deset autorských premiér, v nichž zkoumali vztah mezi živým hercem a loutkou. Několikrát účinkovali na Loutkářské Chrudimi a dokonce získali cenu časopisu Československý loutkář pro rok 1986. 

Plánujete rozšíření spolupráce s amatérskými divadelními spolky? Dejme tomu v krajském měřítku? 

MM: Máme v úmyslu s nimi spolupracovat. Jsme omezeni kapacitou sálu, proto pražské velké produkce jsou pro nás finančně nezajímavé. A tak bychom rádi dali příležitost amatérským souborům, složených třeba z místních loketských obyvatel. A protože takový spolek tady prozatím není, byla by zajímavá spolupráce i s mimoloketskými.

Milí západočeští divadelníci, vezměme to jako výzvu. Ve Dvoraně dvakrát hrálo Divadelní studio D3 – pohádku Kubula a Kuba Kubikula a komedii Srnky. A přestože se musela přivézt vlastní zvuková aparatura a doplnit ta světelná, byla radost v Lokti hrát. Mimo jiné pro péči, již Michaela Matuchová a Helena Rausová účinkujícím věnovaly – a také proto, že v obou případech přišlo kolem stovky diváků. 

Takže – zlom vaz, Dvorano! A vy zatím navštivte Kulturní dům Dvorana alespoň virtuálně – na jejich webových stránkách.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!