Umíte být sami sebou nebo jste „pan Schmitt“?

RiYo je původně vysokoškolský studentský amatérský divadelní soubor, který se začal formovat v polovině devadesátých let dvacátého století. Nebojí se nasazovat dramaturgicky ambicióznější tituly, kterými se nesnaží jen lechtat bránice diváků, ale i (a to především) jejich šedé buňky mozkové. Letos se přes postupový systém dostali inscenací Sébastiena Thiéryho Kdo je pan Schmitt? (v překladu Kateřiny Neveu) na Mostecký Piknik. Rozhovor o souboru i o inscenaci s režisérem Davidem Surmajem.

O divadle RiYo

Než se dostaneme k vaší neohrožené dramaturgii a konkrétní inscenaci Kdo je pan Schmitt?, pojďme skrze otázky lehce aktualizovat informace na vašem webu.

„Po několika působištích, mj. Čechie v Libni, Salesiánské divadlo v Kobylisích, Divadlo Akcent na Smíchově, zakotvil soubor snad stále ještě duchem mladých, nadějných a pro věc zapálených lidí v Klubu Klamovka, kde působil nepřetržitě od roku 1999.“ Nepřetržitě až do nedávna. Kde jste doma teď?

DS: Nejsem si jistý, jak moc zajímavé je, kde jsme hráli před více než třiceti lety… V září začneme třetí kompletní sezónu v Klubu Letka na Letné. Co bylo před tím, je minulost. A prosím tě, jak si přišla k neohrožené dramaturgii?

Z toho, jak vás znám, se nebojíte sahat po hrách, které nejsou zrovna „střední proud“. To si za mě slovo „neohrožená“ zaslouží.

Kolik u vás působí stálých členů? A co máte teď na repertoáru? 

DS: Jsme poměrně ustálené těleso, držíme spolu dlouho. Ale život přináší různé etapy a tak máme pár děvčat na mateřské, občas si dá někdo pauzu, protože je zahlcen povinnostmi v zaměstnání, někdo se na čas odstěhuje, někdo se přešťastně zamiluje atd. Počet našich kolegů se tak pohybuje cca od deseti do čtrnácti. Navíc, máme kolegy i “neherce”. Dlouhodobě s námi spolupracují například kostýmní výtvarnice, technik, dramaturg… A ti mezi nás patří také, takže nás je vlastně o trochu víc.  

Období pandemie nám úplně rozbilo repertoár. Práva vypršela, ztratila se chuť věci přezkušovat, dostali jsme taky jeden zákaz. Od té doby jsme připravili hry Kráska z Leenane, Vánoční nadělení!, Kdo je pan Schmitt? a nově Čechov řekl Tolstému sbohem. Všechny hry jsou stále na repertoáru. Navíc máme takové pásmo vlastních skečů zvané Bez_Sýtka, které hrajeme podle chuti a zájmu.

Být sám sebou nebo pan Schmitt?

A teď mi dovol takový oslí můstek k panu Schmittovi.

„Absurdní komedie o hledání vlastní identity, manipulaci, maloměšťáctví, lhaní si do kapsy z nudy nebo nedostatku tvůrčích podnětů či o neschopnosti vymanit se z pohodlíčka zajetých kolejí, to je hra současné hvězdy francouzského dramatu Sébastiena Thiéryho s názvem Kdo je pan Schmitt?“ (Zdroj: anotace Divadla Na Fidlovačce, GoOut)

Jak moc hledáš svou vlastní identitu?

DS: Jo, to jsou atributy, které mě osobně oslovily. Když se občas zamýšlím, tak v dětství jsou sny, pak přijde bezstarostné studium a ideály, následuje vstup do praxe, vztahy… Pak se jednou ohlédneš… Život člověka někam zavane a teď jen, jestli je to dobrý nebo ne. A o tom to celé vlastně podle mě je.

A v rámci souboru?

DS: Jsme spolu dlouho a vyvíjíme se jako lidé i jako těleso. Mění se priority, potřeby, směrování. Myslím, že identitu asi máme. Rádi si vybíráme texty, které jsou k zamyšlení a pak si vždycky říkáme, že chrstneme ten hnus divákům do ksichtu.

Na druhou stranu se moc rádi bavíme, to máme společné. Takže humor má u nás pevné místo.

„Jedná se o rafinovaný žánr, který nápaditě kombinuje prvky frašky a existenciálního dramatu. Divákovi při sledování dění na jevišti hrají koutky, ale zároveň tuhne úsměv na rtech. Pan a paní Béliérovi se totiž ocitají v situaci, kdy je překvapují i ty nejobyčejnější detaily jejich života. Najednou zvoní telefon, který vůbec nemají. Dveře se nedají otevřít. Knihy nejsou jejich. A každý, kdo je v jejich před očima se měnícím světě navštíví, jim klade tu nejjednodušší a zároveň nejsložitější otázku: Kdo jste?“ (Zdroj: anotace Divadla Na Fidlovačce)

Prevence aneb Jak nebýt pan Schmitt?

Přemýšleli jste o tom, proč se to všechno děje právě těmto protagonistům, této rodině?

DS: Vnímáme to tak, že to může být úplně každý, kdo není sám se sebou spokojen a kdo si to vlastní lepší potřebuje vyfabulovat. Sébastien Thiéry je hrozně šikovný autor. Velmi dobře vnímá dnešní problémy všedních lidí nejen v této hře.

Máte nějaký návod pro sebe, jak se podobnému životnímu vykolejení vyhnout?

DS: Návod nemám na nic, nejsem kniha. Myslím, že je hrozně důležité jít neustále kupředu, ať je to v čemkoliv. Nemusí to být úprk, stačí krůčky, ale směrovat to kupředu a rozvíjet to. A taky nebát se být sám sebou.

„Sním či bdím, jedna, dva, tři, čtyři,… sedm malých postýlek jako u trpaslíků. Kde to jsem… anebo Stejný byt, stejný pokoj a večeře jako už tolikrát předtím…. Až do chvíle, než začne zvonit telefon. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ten drnčící přístroj byl tam, kde má být a nebyl tam, kde být nemá. Záhadný hlas se ve sluchátku domáhá pana Schmitta a v jinak poklidném večeru manželů Beliérových dojde k nečekaným zvratům…“ (Zdroj: Facebook divadla RiYo)

„Dramaturg je důležitý, moc důležitý!“

Během zkoušení jste si přizvali profesionální dramaturgyni Kristýnu Čepkovou (dnes už Tejmarovou). Jak probíhala spolupráce a co vám přinesla? Doporučili byste spolupráci s dramaturgem?

DS: S Kristý to byla první spolupráce, jen se v průběhu zkoušení stala maminkou malého Péti. No, a ten na sebe sobecky strhl veškerou pozornost ještě, než se narodil.

Malej nám ji nepůjčil ani na poslední hru, ale jsme domluveni, že na spolupráci navážeme, jen co Péťa povyroste. Kristý je milá, má ohromný přehled, zkušenosti, vidí do toho a miluje divadlo. Já jsem za ni hrozně vděčný.

Mně osobně dramaturg vlastně vždycky chyběl, jen jsem to nevěděl. Dramaturg je důležitý, moc důležitý.

Upravoval se text?

DS: Vůbec. Já texty upravovat moc neumím. Ale do hry jsme přidali postavu a vlastně i nové scény nebo obrazy. To dělám rád.

(Ne)direktivní režisér

A jak se odrazila tvá vize (režijní koncepce) do hry? Jsi direktivní režisér s jasnou vizí? Nebo dáváš prostor a hledáš s pomocí herců?

DS: Kolegové ti řeknou, že jsem diktátor. Já si to samozřejmě nemyslím…

My ten text četli společně opravdu dlouho a mockrát. A společně jsme hledali, jak na to. Když pak jdeme na scénu, záleží, jestli ti herec něco nabízí nebo jen odříkává text. Když nabízí, pak je to super a jde se do dialogu nebo konfliktu, hledá se cesta. A když nenabízí, vymýšlíš to za něj. Já mám představu, jak by to mělo vypadat, jak se to má vyvíjet, kdo jaký je… Věnuju tomu hodiny a hodiny… A pak to k tomu směruju, ale stojím si za tím, že výsledkem je společná práce.

Kdo hraje v inscenaci Kdo je pan Schmitt?
Michal Platkevič, Petra Cachová, Ondřej Dobisík, Tomáš Ehrenberger, Debora Vaňková, Johana Mlchová.

Kdo další na inscenaci pracoval?

DS: Kostýmy a výtvarné pojetí s námi tradičně dělá Lucie Štolcová. Techniku měl na starosti náš Pavlik.

Představení vzniklo za podpory Nadace Život umělce. Čím vás podpořili? A jak těžké bylo podporu získat?

DS: O podpory se snažíme až s působením v Letce. Začátky jsou vždycky těžký. Když dáváš žádost poprvé, tak jsi pro všechny začátečník, a je jedno, že máš za sebou třicet let divadla. Podpora byla finanční a pokryla malou část nákladů. Jak se říká, nemusí pršet, hlavně když kape.

---

Postupně se vyhrát…

Premiéru jste měli 22. května 2024, posunula se vám inscenace během toho roku?

DS: Je to vyhraný. Pro mě je radost se na to dívat a vidět, jak to šlape. Jak si to na jevišti užívají. A jo, některý pointy se vyleštily hraním.

No, a posunulo nás hodnocení na Pikniku.

Jsem postava tmavé pleti

Prozradíš, jak vás hodnocení na Pikniku v Mostě posunulo?

DS: Hele, problém číslo jedna, nabarvená postava na černo… Já tomu na jednu stranu rozumím, vnímám, kam se společnost vydala, že Gagarina musí hrát taky člověk tmavé pleti, jinak je to nespravedlnost, že.

Na druhou stranu, tady člověka tmavé pleti se zájmem o divadlo zdarma s naším naturelem hledáš opravdu těžko. Ano, mohli jsme zapojit více fantazie a nevím, třeba to na něj jenom napsat fixou, JSEM POSTAVA TMAVÉ PLETI. Ale furt jsme jenom parta lidí, co po práci dělá divadlo… Tak proboha…

Wendy, ale my jsme to vymysleli. Za a, už nikdy – ale nikdy – nebudeme hrát hru, kde se, byť jen mihne člověk jiné pleti, než je v našich končinách běžné. (Toto už samo o sobě je diskriminační nebo ne?)

A za b, postavu tmavé pleti ve Schmittovi budeme barvit na fialovo a nebude to „černoška“ ale „fialka“! A pak budeme všichni šťastni!

Ostatně přijďte se podívat.

Jak moc jsou pro vás důležité divadelní přehlídky? A případná ocenění na nich?

DS: Na to jsou u nás rozdílný názory. Jedni na přehlídky nechtějí a druzí ano. Já tam jezdím rád. Další nezaujatý názory na naši tvorbu vítám, i když nemusí být pozitivní. Já si z toho vždycky něco vezmu do budoucna. 

Ocenění mají rádi hlavně kolegové. Já mám větší radost, když je pak o hru zájem i jinde.

Kam směřuje divadlo RiYo dál?

Můžete prozradit, kam bude vaše souborová dramaturgie směřovat dál? (Nad čím tak přemýšlíte, či už zkoušíte.)

DS: Já se brzy dozvím, co chystá kolega režírovat teď od září, sám to ještě nevím. Já chci s některými členy číst Ošklivce. Ale jestli ho budu realizovat, ještě netuším.

Každopádně všechny zvu na naši novou hru Čechov řekl Tolstému sbohem a samozřejmě i na další hry.

Aktuální termíny všech představení divadla RiYo najdete na jejich webu a facebooku. Citáty uvedené v rozhovoru pocházejí z anotace inscenace uvedené divadlem na Fidlovačce, webové stránky divadla RIYO a již zmíněného facebooku. Instagram divadla trochu odpočívá, ale i ten mají a nebojte se jej sledovat…

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!