Suchdolský SUD slaví výročí v džungli

Jak jde dohromady britská elegance, jihočeský temperament a bolivijská džungle? Odpověď nabízí nová autorská komedie Suchdolského divadelního spolku SUD s názvem Slečna Marplová: Pletichy pralesa. Ta měla premiéru 3. ledna 2026. O tom, jak se staví detektivní zápletka, proč je živá hudba srdcem jejich souboru a kde končí úcta k Agathě Christie a začíná čirá parodie, jsem si povídal s režisérkou Lenkou Chaloupkovou.

Autor: Tomáš Čivrný

Z anglické vesničky do bolivijského pralesa

Lenko, jak se zrodil nápad vzít tuhle ikonickou vyšetřovatelku a poslat ji ke žravé květeně bolivijských pralesů, jak avizuje anotace?

LCh: V roce 2026 si SUD připomíná dvě významná výročí. 120 let od založení prvního amatérského divadla v Suchdole nad Lužnicí a 20 let existence SUDu. Chtěli jsme připravit inscenaci, ve které si zahraje všech pětadvacet členů souboru. To byla výzva! S manželem Vítkem jsme chtěli vytvořit text, který budou ochotni inscenovat jak náctiletí, tak ti zkušenější (nejmladší člence je třináct let, nejstarší šedesát devět). Proto všemi oblíbená slečna M. A abychom měli volné pole působnosti, poslali jsme ji tam, kam Agatha Christie ne – do bolivijských pralesů.

Anotace dále slibuje „anglický humor s jihočeskou příměsí“. Co si pod tím představit? V předchozích inscenacích (např. Sherlock Holmes: Zrození zla) jste často pracovali s nadsázkou, ironií. Někdy až na hraně parodie detektivního žánru.

LCh: Jsme soubor stavějící na mezigenerační spolupráci a to se bez nadsázky neobejde. Naše kolektivní obliba unikátního českého zpracování anglického humoru, werichovských, brdečkovských a macourkovských šíleností i všelijakých jazykových hříček se propisuje do suchdolské poetiky, je-li o něčem takovém možno mluvit. A všeobecně se ví, že my jižané jsme v mnohém temperamentní a ironii holdující, divadlo nevyjímaje.

O autorství a jiných vkladech

Jak jsi při psaní vlastního textu na půdorysu světoznámé postavy Agathy Christie řešila otázku autorských práv? Co to obnáší?

LCh: Naše divadelní hra je tvůrčím osobitým zpracováním námětů z díla Agathy Christie. Použití těchto námětů není předmětem autorské ochrany, naopak sama divadelní hra je autorským dílem, které je předmětem autorského práva. A navíc dle autorského zákona: “Do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije dílo pro účely karikatury, parodie nebo pastiše.”

Jak řešit autorská práva? Přečtěte si ověřené tipy v Licenčním desateru Michala Zahálky – klikněte zde

Co tě na těchto klasických žánrech a postavách tak baví? Je to právě ta možnost rozložit a postavit znovu po svém? Kde je pro tebe hranice úcty k autorovi?

LCh: Pokud něco parodujeme, pak zásady s klišé detektivního žánru a vždy s úctou k jeho velikánům. Naši Slečnu Marplovou vnímáme jako hold anglické klasice. Jen se na ni díváme novýma očima. A věřím, že jsme vytvořili tvar naprosto svébytný, který může zaujmout i ty, kteří nikdy o slečně Marplové nečetli.

O záskoku, který zůstal

V obsazení se objevuje Martin Rumler z pražského Divadla Bez záruky. U vás už dříve zaskakoval v komedii WES. Stalo se z toho záskoku trvalé spojení?

LCh: Tak pozor! Martin je právoplatným členem SUDu. Po premiéře spolu s dalšími dvěma příbytky složil přísahu člena Sudu. Prvně jsme se setkali, když nás zachránil. Vypadalo to, že nepojedeme na Hronov, a nebo pojedeme, ale bez Kulky (postava z inscenace WES). Martin v té roli učaroval nejenom nám. Máme několik videí zachycujících dětské diváky, jak v domácích podmínkách po představení přehrávají to nejlepší z výstupů Kulky.

Co vás na Martinovi baví a čím mu naopak učaroval váš soubor? Z Prahy do Suchdola nad Lužnicí to není zrovna krátká cesta.

LCh: Martin je pro nás s Vítkem spřízněná duše: je to skvělý a zkušený herec, vnímavý, má podobný smysl pro humor, o divadle ví první poslední a pro náš soubor dýchá. Co učarovalo jemu, nevím, ale jsem vděčná, že se to stalo. 

Živá hudba

Kapela je u vašich her už standardem. Jaké nástroje uslyšíme tentokrát a kdo na ně hraje?

LCh: V Marplové účinkuje zatím nejrozsáhlejší doprovodná kapela v historii Sudu: dvě kytary, klávesy, kongo, housle a k tomu celkem pět hlasů. I tady jde o hudebníky všech generací a protože někteří jsou i herci (například v roli Kapitána září nováček David Sekáč, též hrající na ukulele a sólovou kytaru), symbióza na jevišti a v orchestřišti je někdy až zarážející.

Ve slečně Marplové zazní hity 50. let. Podle čeho jste vybírali skladby a na jaké konkrétně se divák může těšit?

LCh: Zásadní podmínka koexistence tolika lidí a tolika sluchových i vizuálních vjemů podle nás tkví ve stylové jednotě. Proto hudba 50. let (zejména rock-‚n‘-roll), pečlivě zvolená paleta a charakter kostýmů Alenky Pilné i promyšlená Vítkova scénografie a světla. Hity jsme si téměř vždy upravili k nepoznání, dokonce jsme je opatřili vlastními českými texty.

Po premiéře

Premiéra proběhla 3. ledna. Jaké jsou první ohlasy?

LCh: Měli jsme dvě premiéry, aby se prostřídaly obě alternace. První na domácí půdě v Suchdole a druhou v nedaleké Majdaleně. To je vesnice, kde místní chodí do divadla v neuvěřitelném počtu, publikum je dokonalé a ještě tu jako osvícený starosta působí již zmíněný David Sekáč, který kulturu podporuje, jak jen může. Celkem Slečnu Marplovou vidělo dvě stě diváků a všichni byli nadšení. Dokonce jsme po druhé premiéře besedovali s publikem a i tady zaznívala jen chvála.

Je něco, o čem jako režisérka víš, že je potřeba doladit i po premiéře?

LCh: Samozřejmě! Už jsme s Vítkem dali dohromady jeden papír A4 poznámek a nápadů na vylepšení, který po zapracování nahradí dvě nové A4… a tak to půjde ještě několikrát. Naštěstí k největším devizám kolegů ze souboru patří, že jsou ochotni na inscenaci pracovat tak dlouho, jak je třeba.

Přístup k přehlídkám

Chystáte se na přehlídky ještě v letošním roce, nebo jsi spíš zastánkyní přístupu věc obehrát a na soutěžní postupové přehlídky tedy vyrazíte až v roce 2027?

LCh: Po druhé premiéře jsme se rozhodli, že vyrazíme na Dačické kejklování 2026, budeme-li zařazeni do programu. My jezdíme na přehlídky vždy s čerstvými inscenacemi. Nechceme epatovat, ale dostat zpětnou vazbu od zkušenějších a povolanějších a na základě toho náš výtvor vylepšit. Ti, kteří nás znají, snad potvrdí, že jsme vždy kritice a podnětům ke zlepšení přístupní. Vždyť jsme všichni – jak porota, tak my – na jedné lodi. Snažíme se dělat dobré divadlo. Jestli se to aspoň částečně daří, a neděláme stodvacetileté suchdolské divadelní tradici ostudu, to se teprve uvidí.

Zaujala vás poetika a přístup Suchdolského divadelního spolku SUD? Sledujte jejich web a soc. sítě.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!