Přehlídky, procenta a Ratolesti. Divadelní cancy se v prvním livestreamu pohádaly o amatérské divadlo

Poprvé živě, poprvé s diváckým chatem – a také s debatou, která se místy proměnila v regulérní hádku. David Přikryl, Libuše Vaněčková a Jiří Jahoda se v novém livestreamu Divadelních canců pustili do témat, o kterých se na amatérských přehlídkách často diskutuje spíš po představení u piva: Kdo má právo říct, že je inscenace dobrá? Měla by mít porota jasná kritéria? Proč některé soubory na přehlídky nejezdí? A potřebuje celý postupový systém změnu?

Vedle sporů ale přišlo i jedno konkrétní oznámení. Divadelní cancy společně s Divadelník.cz a FEMADem spouštějí autorskou soutěž Ratolesti Gabriely Preissové, která chce hledat nové dramatické texty a především jejich dosud neetablované autory.

Už ani standing ovation není bezpečné téma

Že se tentokrát všichni tři shodovat nebudou, bylo jasné poměrně brzy. Stačilo otevřít otázku potlesku ve stoje.

Libuše Vaněčková standing ovation považuje za nadužívanou. Pokud se podle ní diváci zvedají prakticky po každém povedeném představení, mimořádné gesto přestává být mimořádné. Navíc funguje davový efekt: postaví se několik lidí, ostatní přes ně nevidí – a za chvíli stojí celý sál.

Jiří Jahoda je benevolentnější, ale i u něj musí inscenace fungovat jako celek. David Přikryl naopak hájil možnost ocenit ve stoje i technicky nedokonalou inscenaci, pokud má mimořádnou energii a dokáže diváka strhnout. Ne všechno, co je „dobré divadlo“, se podle něj nutně dá rozebrat na správnou režii, scénografii, herectví a dramaturgii.

A právě tady se nenápadně otevřelo téma, které pak zabralo podstatnou část večera.

Kolik procent má mít scénografie?

Největší střet přišel u postupových přehlídek. Jiří Jahoda otevřel otázku, zda by neměla existovat jasnější a předem známá kritéria, podle kterých lektorské sbory inscenace posuzují.

Jeho argument byl jednoduchý: pokud soubor soutěží o postup, měl by alespoň přibližně vědět, co se hodnotí. V debatě nakonec došlo i na pokus rozdělit inscenaci procenty mezi text, režijně-dramaturgickou koncepci, herecké výkony, scénografii a hudební složku.

A přesně tady David zabrzdil.

Co udělat s monodramatem, které má na jevišti jednu židli? Má automaticky horší scénografii než velká inscenace s propracovanou výpravou? A co vynikající herec, který svou kvalitou paradoxně ještě víc odhalí slabiny svých spoluhráčů? Přičteme mu body za výkon, nebo je odečteme celému představení za nevyváženost?

Jiří namítal, že právě od toho je odborná porota: aby dokázala kritéria používat v kontextu. David naopak hájil názor, že umělecký celek se přesným bodováním snadno začne rozpadat na jednotlivé kolonky.

Líba se pohybovala někde mezi oběma pozicemi. Společná pravidla by podle ní pomohla, stejně jako lepší vzdělávání a pravidelnější obměna porotců. Pevná matematika ale podle ní není nutně řešením.

Přehlídky: změnit systém, nebo se v něm naučit pohybovat?

Rozdíl mezi názory byl ještě výraznější u samotného postupového systému.

Jiří se přikláněl k většímu ukotvení souborů v regionech. Namísto „cestování“ za různými postupovými přehlídkami by pražský soubor soutěžil především v Praze, severočeský na severu Čech a podobně. Výsledkem by mohl být čitelnější systém, ve kterém region vybírá to nejlepší ze své oblasti a celostátní přehlídka pak skutečně ukazuje různé podoby amatérského divadla napříč republikou.

David byl vůči takové změně skeptičtější. Podle něj mají soubory také vlastní odpovědnost: zjistit si, na jakou přehlídku jedou, jaký typ divadla se tam objevuje a kdo sedí v porotě. Pokud někdo po jedné špatné zkušenosti na přehlídky přestane jezdit, není podle něj řešením automaticky předělat celý systém.

„Doufám, že lidi, kteří chtějí změnu přehlídkového systému, nejsou ti, kteří tam nikdy nebyli,“ zaznělo v debatě v různých obměnách.

Tady už se diskutovalo skutečně zostra. Jiří upozorňoval, že problémem může být neprůhlednost rozhodování a dlouhodobé personální vazby. David připomínal, že porotcování je často časově náročná práce lidí, kteří amatérskému divadlu věnují obrovské množství energie. Nakonec se ale trojice přece jen potkala alespoň v jednom bodě: větší obměna porotců by systému pravděpodobně prospěla.

Stejně tak se otevřela otázka autority lektorských sborů. Dokáže odborný rozbor změnit názor diváků na představení, které se jim před několika minutami líbilo? A nemělo by při debatách nejdříve zaznít publikum a teprve potom odborníci, aby jejich názor diskusi předem neurčil?

Ratolesti Gabriely Preissové: místo stěžování vlastní pokus

Vedle kritiky systému ale Divadelní cancy představily i projekt, který se snaží jeden konkrétní problém řešit.

Ratolesti Gabriely Preissové jsou novou soutěží určenou neetablovaným autorům dramatických textů. Vzniká ve spolupráci Divadelních canců, Divadelník.cz a FEMADu. Smyslem přitom nemá být pouze vybrat vítěze.

Každý přihlášený text má projít anonymním hodnocením a autor má získat odbornou zpětnou vazbu – co funguje v dialozích, postavách, motivacích či stavbě hry a kde jsou naopak slabší místa. Vítězný text čeká scénické čtení na FEMADu 2027, o které se postarají Jiří Jahoda a Roman Solčány.

Zvýhodněná uzávěrka je 31. prosince 2026, řádná pak 31. ledna 2027. Finalisté mají být oznámeni do konce července a vítěz následně na zářijovém FEMADu.

Právě Ratolesti jsou možná nejlepší odpovědí na otázku, která se celým livestreamem táhla. Českému amatérskému divadlu totiž samozřejmě můžeme vytýkat drahá práva, neprůhledné přehlídky, nedostatek dramaturgů, finance nebo slabou propagaci. Jenže vedle kritiky je potřeba také něco vytvořit.

Hádat se dovoleno

Po více než dvou hodinách nakonec sami protagonisté přiznali, že přesně k tomu chtěli živý formát využít.

„Nejvíc jsme se pohádali o těch přehlídkách, přesně jak jsem předpokládal,“ shrnul David. Líba mu vzápětí připomněla, že do ostatních šel schválně. David neprotestoval: „Přesně tak. Hádat, hádat.“ Padlo i označení ďáblův advokát.

A možná právě v tom byl nejsilnější moment celého streamu. Ne v nalezení definitivního řešení postupových přehlídek, protože takové řešení během jednoho večera stejně vzniknout nemohlo. Ale v tom, že věci, které se mezi ochotníky běžně šeptají po chodbách, v hospodách a po rozborových seminářích, zazněly nahlas.

A jestli je jedním ze smyslů amatérského divadla vytvářet komunitu, pak občas neuškodí, když se ta komunita také pořádně pohádá.

Tohle byla jen ochutnávka

Poslechněte si celou novou epizodu podcastu Divadelní cancy.

---

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!