Ivan Olbracht Nikolou Šuhajem

Recenze k derniéře inscenace Nikola Šuhaj a Ivan spisovatel spolku Roztoč kolektiv z Dolní Cerekve.

Že by byl Nikola Šuhaj hrdina, co bohatým bral a chudým dával, to nikdo nikdy netvrdil. Jenže jaký opravdu byl? Jako ten z Olbrachtovy knihy, ten z Uhdeho dramatizace či někdo úplně jiný? Tuto otázku položil svým divákům divadelní soubor Roztoč kolektiv z Dolní Cerekve na Jihlavsku. V inscenaci Nikola Šuhaj a Ivan spisovatel, kterou uvedl jen dvakrát (což patří k souborové tradici). V premiéře 28. března 2026 a jediné repríze a zároveň derniéře v sobotu 11. dubna 2026 rozvíjí příběh známého zbojníka s odkazem na reálnou místní stopu směřující do Koločavy.

Byl to Šuhaj nebo to nebyl Šuhaj?

Autoři textu dramatizace Petr a Pavel Kovářovi (syn a otec) jsou totiž vnukem a pravnukem místního rodáka Jardy Matějky, který byl po návratu z legií vyslán, jako četník, na Koločavu chytat právě zmíněného Nikolu Šuhaje. Podle rodinné historky přispěl i k nepodařenému pokusu o dopadení Nikoly. To když zakopl o dřeváky na zápraží stavení, kde se loupežník schovával. A protože ani Olbracht a ani Uhde se o něm nezmínili, dal si Pavel Kovář za úkol tuto hrubou mezeru zaplnit. A vytvořil základ scénáře, v němž vystupuje jeho předek.

Petr Kovář potom rozpracovaný text doplnil, upravil a zapracoval do něj aktuální témata současnosti. A to jak celosvětové (válečné konflikty na Ukrajině a v Palestině, šíření falešných zpráv), ale i místní komunální satiru, kde zcela záměrně pracuje s principem sousedského divadla. Nikola Šuhaj tak k nám přichází jako smyšlená postava ztělesněná samotným Olbrachtem. Byl snad sám Olbracht oním slavným zbojníkem?  A byla láska Eržiky čistá, či vlastně zcela pragmatická? 

Právě tato symbióza zdánlivě neslučitelných témat umožnila souboru obstát před místním publikem a zároveň ho přimět i k zamyšlení o zásadních životních tématech. A to bez rizika, že se utopí v politizování a následně v nudném filozofování, které by místní divák (a vlastně žádný divák) nedokázal usedět.

Divadlo v rytmu disco

Režie tohoto odvážného počinu se chopil již zmíněný Petr Kovář spolu se svou manželkou Martou a podařilo se jim takřka nemožné. V prostoru místní Sokolovny otočili jeviště a hlediště, což by jistě nebylo nic objevného, pokud by ovšem místní sál nebyl přizpůsoben především pro zábavy či diskotéky. Disponuje totiž dlouhým barem ve tvaru písmene L, nad nímž je vystavěn balkon s posezením, který svou kovovou konstrukcí vzdáleně evokuje pražskou Spirálu a dílu velmi dobře posloužil jako výrazný inscenační prvek, který byl v předělech podpořen i hudebním podkresem ve stylu současné diskotéky. Jeho využití pro scénu cesty vlakem bylo jedním z nejsilnějších momentů celé inscenace.

Romeo a Julie z kadibudky

Tvůrčí tým se nemohl opřít o zkušené herecké osobnosti, ačkoliv nikomu z nich nelze upřít značnou míru hereckého talentu a nadšení pro společnou věc. Mnozí stáli před diváky poprvé, ale citlivým vedením a důvtipnou kostýmní složkou jim režie pomohla své postavy ukotvit a uhrát v uvěřitelné rovině. Aby svým divákům dopřáli ještě více zábavy, doplnili inscenaci hudebními výstupy (hudební aranže má na svědomí Jana Šuplerová), které sice ne vždy zcela ladily, ale díky zábavným textům a vtipné choreografii, jim divák jistě odpustil některé drobné intonační problémy.

Za zmínku rozhodně stojí i postavy Romea (mladého četníka z Jindřichova Hradce, kde se vyrábí známý český tuzemák neboli rum, což je vtipně vzato do hry) a dívky Julie, která je kolegyní Eržiky a společně pracují v koločavském baru, přičemž úspěšně společně okrádají turisty. Ano, dojde i na balkonovou scénu, kdy ovšem oním balkonem jest kadibudka, na níž Julie vede se zamilovaným Romeem parafrázi na slavnou Shakespearovu scénu. Divák (tedy hlavně já, ostatní možná tolik ne) jen trne hrůzou, zda nedojde k bohapustému lascivnímu přepálení. Naštěstí si byli tohoto rizika tvůrci vědomi a dokázali udržet přiměřenou laťku (uff!).

Kvalitní text a vyrovnané herectví

Zajímavým a jistě také ne úplně novým, nicméně v případě této inscenace velmi zábavným prvkem, je odehrání některých obrazů ve dvou alternacích. Ať už k tomuto kroku vedlo tvůrce cokoliv (napadá mě třeba potřeba dát roli všem), nutno přiznat, že si režie dobře poradila, a to využitím zásahu autora, kterému se to takto nezdálo, a chce to vidět v jiném obsazení. Může se to jevit jako neobjevné, ale v podání souboru věc nadmíru dobře funguje, a tím vzniklý odlišný výstup ze situace, je dalším kamínkem do velmi podařené skládačky.

Všechny uvedené věci celku dobře slouží, ale překvapivě nejsilnější devizou inscenace je její text. I přes všechny vtípky a narážky v duchu „sousedského divadla“ nese v sobě zásadní a do značné míry i zručně popsanou myšlenku, tedy tu, že každá doba si vytváří své hrdiny, a že (cituji z programu): „Naše malé životy, malé osobní touhy a zájmy každého z nás, naše malé lži a pokrytectví, stejně jako naše malá hrdinství, rozhodují o tom, jak budou napsány velké příběhy, kterého lotra omluvíme, kterému idealistovi se budeme smát.“ Každý divák, který jen trochu o viděném přemýšlel, musel dojít k poznání, že za pravdu často považujeme spíše to, co je nám blízké, o čem si sami myslíme, že to tak je a těžko nás něco přesvědčí o opaku. Byť bychom viděli deset jasných důkazů na vlastní oči.

„Dobrého pomálu“

Soubor Roztoč kolektiv má za sebou prozatím jen málo divadelních pokusů, a o to víc překvapil tímto uceleným a promyšleným dílem, které se vymyká z běžné tvorby venkovských souborů svou neotřelou tvůrčí poetikou. Dílo je nepřenosné, v tomto směru je pevně ukotveno do místa a hrát jej jinde by bez zásadních úprav nebylo možné. A je i pravděpodobné, že by hodně ze své vnitřní síly ztratilo. Jistě by uneslo více repríz, ale někdy si člověk, zcela oprávněně, přiznává ono otřepané „dobrého pomálu“.

Já za sebe děkuji všem, kteří se na vzniku této inscenace podíleli. Přinesli mi důkaz, že venkovské divadlo už dnes opravdu není jen o klasice, nebo břitké komedii, ale že na venkově žijí i lidé, kteří přemýšlí o stavu našeho světa a dovedou na jeho problémy upozornit tak, aby přiměli k zamyšlení i diváka, který se přišel „jen“ zasmát. Klobouček, dámy a pánové!

Doplňující informace:

Spolek Roztoč kolektiv z Dolní Cerekve

Volné sdružení tvořené obyvateli městyse, kteří se kromě divadlu věnují i pořádání multižánrového  festivalu Z kopce a jiným kulturním i veřejně prospěšným aktivitám v obci.
Od roku 2015 uvedli ve vlastní úpravě divadelní hry Světlo lucerny (2015, podle Jiráskovy Lucerny), volební komedii Volte Škrholu (2018), místně tématizovanou hru Mezi námi hřbitovy (plán 2020, kvůli kovidu až 2022).

Dolní Cerekev

Městys Dolní Cerekev byla pravděpodobně založena biskupem Pelhřimem v roce 1224. Zpočátku se jí říkalo Německá Cerekev, kvůli německým osadníkům. Od roku 1980 byla Dolní Cerekev společně s Novým Světem a Spělovem sloučena v jednu obec. A 10. října 2006 jí byl vrácen status městyse. V současné době má 1281 obyvatel. Městys se v poslední době objevoval ve sdělovacích prostředcích v souvislosti s možným budováním hlubinného úložiště radioaktivního odpadu.

O inscenaci Nikola Šuhaj a Ivan spisovatel

Námět: Pavel Kovář, Scénář: Petr a Pavel Kovářovi
Režie a scéna: Marta a Petr Kovářovi
Kostýmy: Jana Hadravová, Marta Kovářová
Texty písní: Pavel Kovář, Hudební aranže: Jana Šuplerová

Osoby a obsazení:

Ivan: Zbyněk Dvořák
Nikola: Zbyněk Dvořák

Eržika 1: Libuše Dvořáková
Eržika 2: Iva Tesařová

Julie 1: Monika Vacková
Julie 2: Rozálie Vláčilová

Romeo: Václav Soukup
Jarda Matějka: Petr Pádivý

Moše1: Jiří Stoklasa
Moše 2: Zbyněk Dvořák

Sára 1: Jana Šuplerová
Sára 2: Marta Kovářová

Průvodčí 1: Marta Kovářová
Průvodčí 2: Jakub Holec

Jukebox, kráva, věšák, strom: Petr Kovář

Premiéra 28. 3. 2026, 1. repríza a derniéra 11. 4. 2026

Zaujal Vás Roztoč kolektiv z Dolní Cerekve? Nezapomeňte ho sledovat na jeho facebookovém profilu, na kterém najdete nejčerstvější informace.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!